svobodnamysl.cz
svobodnamysl.cz
118_Tym_Parmova_ctverec.jpg

Aby byl člověk slušný k druhým, musí být nejprve slušný sám k sobě


Poradkyně a supervizorka Simona Parmová rozhovory nedává. A málokdo ví, že tato štíhlá osmatřicetiletá žena stojí tak trochu za úspěchem mnoha vysokých manažerů v Česku. Systemickému vzdělávání se dvacet let věnuje v poradenské firmě Extima, která stojí za vzdělávacím portálem Svobodná mysl. „Chtěli jsme, aby myšlenky, díky nimž mohou lidé dosáhnout úspěchu v profesi i životě, byly dostupné pro všechny,“ říká.

Jak jste se dostala ke Svobodné mysli?

Jsme s Petrem Parmou a s Petrem Pacovským spolumajitelé poradenské společnosti Extima a Svobodná mysl je vzdělávacím portálem Extimy. Petr Pacovský i Petr Parma jsou velmi žádání školitelé a koučové systemického přístupu, k nimž je hodně obtížné je dostat, a to je škoda. Proto jsme si řekli, že vytvoříme vzdělávací portál, kde budou pro každého snadno dostupné vzdělávací video kurzy s jejich myšlenkami. Tak vznikl vlastně první video produkt Svobodné mysli Úspěšný člověk, který je na portálu k dispozici úplně zadarmo pro všechny lidi, kteří se chtějí v životě posunout. Hodí se opravdu všem, ať už jste maminka na rodičovské, řemeslník nebo manažer.

Proč jste takový projekt vytvořili?

Protože ne každý si dobrého a tedy i hodně drahého kouče nebo spíš poradce, školitele může dovolit. A je škoda, aby se dobré myšlenky nedostaly k co nejširší skupině lidí.

Video kurzy dalšího projektu Úspěšného manažera jsou už placené?

Ano. Ale i Úspěšný manažer vznikl díky velké poptávce po vzdělávacích kurzech takzvaných měkkých dovedností pro manažery a kouče. Proto jsme si řekli, že vytvoříme e-projekt Úspěšný manažer, který cílí na to, aby bylo české podnikatelské prostředí o něco slušnější. Aby na jedné straně lidé dělali, co v práci mají, a na straně druhé s nimi jejich manažeři zacházeli slušně - jako s lidmi, ne jako s lehce nahraditelnými lidskými zdroji.

Všechny zkušenosti a poznatky, které jsme v Extimě nasbírali od roku 1996, jsme vtělili právě do video lekcí Úspěšného manažera, a to za cenu na trhu celkem nevídanou, protože jedna licence na sedm měsíců vzdělávání stojí 6 000 korun, což je pro firmy vlastně více než příznivá cena.

Takže v Extimě už tyto kurzy neděláte?

Ne. Zaměřujeme se na tříleté postgraduální výcviky systemického přístupu a individuální práci s firmami. A celá filozofie Svobodné mysli je právě vytvoření vzdělávacího portálu, kde bude ono vzdělání například v marketingu, v komunikaci, v IT a sociálních sítích, ale třeba i v józe, které je na trhu prostě drahé, na jednom místě a dostupné. Jediné, oč nám jde, aby to vše vždy naplňovalo naši filozofii.

A ta je jaká?

Co nejvíce pomoci lidem, aby si uměli pomoci sami. Abychom jim dali takové know-how, že už v životě další poradenství potřebovat nebudou. Konečně, tak celou dobu fungujeme i ve firmách. Děláme jen tolik kroků, zásahů, ale tak významných, aby nás ani žádného jiného poradce ta firma už nepotřebovala a dobře fungovala a prosperovala. A v co nejkratší době.

Víte, někdy mám pocit, že kouče může v současnosti dělat v České republice kdokoliv a že to může, pokud si člověk či firma vybere špatného kouče, i hodně ublížit. Jak to vidíte vy?

Máte pravdu, že kouče může dělat kdokoliv a že to někdy může hodně ublížit. Ale vezmu to trochu zeširoka.

Extima byla v Česku první, která slovo kouč a koučování v roce 1996 použila. A když jsme tehdy jako psychoterapeuti chodili do firem a koučování nabízeli, většinou nás hnali bičem a křičeli, že žádnou psychologii v podnikání nepotřebují.

A po dvaceti letech je koučování v České republice jen marketingová nálepka, nejde o vázanou živnost a je jedno, zda má někdo mnohaleté vzdělání a zkušenosti nebo dvoudenní kurz.

Kdysi jsme se pokoušeli dát této profesi řád v České asociaci koučů. Dnes však Extima není členem žádné podobné organizace, protože nesouhlasíme, aby se akreditace prodávaly za pár tisíc korun. A proto si už koučové ani neříkáme.

A já všechny lidi varuji, aby si dávali hodně velký pozor, koho si jako kouče vybírají, protože „koučování“ může hodně pomoci, ale také ublížit, hodně zatřást životem a ten život třeba i zničit. Z prostého důvodu: i sebegeniálnější nástroj je prostě lehce zneužitelný.

A jak tedy poznat, že je to správně?

Učíme manažery, jak správně vést lidi, ale klademe velký nárok na morálku. Nikdy se to nesmí „překliknout“ do výuky manipulace.

O Simoně Parmové

Jste ve firmách žádaná poradkyně, ale vlastně jsem s vámi nikdy nečetla žádný rozhovor, neviděla vás mluvit na žádné konferenci…

Protože mě můj dědeček učil, že člověk nemá sám moc vyčnívat, že má za něho mluvit jeho práce. A taky možná proto, že se mi líbí pozice poradkyně, která tak trochu stojí za úspěchem mnoha vysokých manažerů v Česku, a nikdo to neví. Není to přeci můj úspěch, je to úspěch mých zákazníků.

Kdy jste se pro tuto profesi rozhodla?

Sama jsem se ke koučování dostala brzy, v osmnácti, když jsem v Brně dostala na starosti obchodní oddělení jednoho nakladatelství, což je doba před dvaceti lety. A měla jsem štěstí, že mi můj tehdejší šéf dal nejen tuto příležitost, ale ještě k tomu mi přidělil kouče.

On dobře věděl, že jsem hodně mladá, blbá a nezkušená, ale mám velkou chuť do práce, takže to bude pro mne i pro jeho firmu dobrá investice. A mimochodem měl pravdu, pocházím z vesnice, zažila jsem si práci kolem dobytka, těžkou práci s krumpáčem a fakt se nebojím žádné práce.

A tak jsem se seznámila s Petrem Parmou a ten ze mne udělal to, co jsem. Nebylo to vždy jednoduché, ale měla jsem štěstí, že jsem narazila na hodně chytré a schopné lidi, kteří mi chtěli pomoci. A že to byli zakladatelé systemického přístupu v Česku.

Víte, já třeba nemám klasickou vysokou školu, a nikdy ji patrně mít nebudu, ale mám vysokou školu života. A vlastně jsem na to hrdá. Kdo si vybírá poradce podle titulů před a za jménem, pro toho nejsem a nebudu ta správná volba.

Systemický koučink je zaklínadlo. A existuje celá řada odborných definicí, ale pokud byste měla vysvětlit úplně jednoduše, oč jde, co byste řekla?

Budu se věnovat jen slovu systemický, protože je jedno, zda za něj doplníte koučování, managering, výchova, přístup, vzdělávání…A podotýkám, že jde o tvrdou, racionální vědu. Ale prachobyčejným selským jazykem jde o uchopení vlastního života do vlastních rukou.

Člověk by si měl díky teoriím systemického přístupu uvědomit, že to jak žije, není vina všech ostatních, ale jeho vlastní. A když si tohle člověk uvědomí, tak mu to dává obrovskou moc a svobodu s ním dělat pávě to, co chce a potřebuje. Má své úspěchy i neúspěchy ve svých rukou.

Zkrátka jde o úplně jednoduchou myšlenku: Když něco chceš a hodně proto děláš, tak ono to půjde. Když hledáš jen překážky, nedosáhneš ničeho. Jde o používání zdravého selského rozumu, ale pro většinu lidí na přijatelnějším vědeckém základě. Člověk si třeba pak dobře uvědomí a naučí se rozlišovat, co je kontrola a co je skutečná pomoc.

Nechápu…

Pomoc je, co potřebuje ten druhý, ne co si myslím, že potřebuje. Kontrola je, co ovlivňuji já, co já chci u druhého zařídit, většinou změnit. Když se topí člověk a já pro něho skočím, protože já si myslím, že potřebuje pomoc, není to z mé strany pomoc, ale kontrola. Já se rozhoduji, že pro něho skočím a že ho buď vytáhnu a on mi za to může klidně dát přes pusu, protože se chtěl utopit, nebo tam s ním v té vodě zůstanu a utopím se, nebo mu skutečně zachráním život a on mi za to poděkuje. Ale vždy jde o mé vlastní rozhodnutí a já za něho nesu plnou odpovědnost.

Takže žijeme v hodně kontrolní společnosti…

Ano, ovlivňuje to naše historie, kultura, morálka, výchova. A pozor, neznamená to, že kontrola je něco špatného, ale musím si uvědomit, že jde vždy o mé rozhodnutí. Je to podobné, jako třeba výběr vysoké školy. Když za sebe nechám rozhodnout rodiče a nebude se mi dařit, tak tu vinu pak svalím právě na rodiče. A to je zbavení se zodpovědnosti. To je jeden z problémů české společnosti, že naše neúspěchy svalujeme na druhé – politiky, rodiče, učitele, šéfy, ale málokdo hledá problém u sebe.

Zbavujete tedy lidi strachu z vlastního rozhodování?

Těžká otázka. Strachu je zbavujeme, ale přidáváme obrovskou tíhu vlastní odpovědnosti. Ten, kdo projde systemickým výcvikem, už nemůže vlastní neúspěch a samozřejmě i úspěch „hodit“ na nikoho jiného. Bude vědět, že za špatné manželství může sám, za zlobení dětí také, za neúspěch v kariéře jakbysmet. Ale dává to obrovskou svobodu: já se tedy také rozhoduji, co mě v životě bude trápit a co mě trápit nebude.

Nevede to k sobectví?

Ne. Ale vede to k tomu, že si člověk uvědomí, že aby uspěl, musí nejprve respektovat své dobré i špatné vlastnosti a musí se mít aspoň trochu rád, jinak nebude šťastný, ani kdyby se shodou náhod stal generálním ředitelem nebo vyhrál v loterii.

Ale samozřejmě, že to vždy s životem zatřese a že okolí nějakou dobu může toho, kdo se do té doby obětoval a sám vlastně nežil, za sobce považovat. Je to jakási vývojová fáze, protože když jsem celý život dělala jen pro druhé a teď začnu dělat něco i pro sebe, tak to okolí nemusí vždy vnímat pozitivně.

Na druhou stranu, je prostě nutné si uvědomit, že aby člověk mohl být slušný k druhým a vycházet jim vstříc, tak nejdříve musí pomoci sám sobě a být slušný sám k sobě. Pak může respektovat i ty druhé, se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi.

 

 

 

 

 






< Zpět



TOP